V hotelu se na obri posteli s miliony polstaru spalo tak krasne, ze jsem mela skoro problem stihnout poutnickou msi, ktera zacina v katedrale v prave poledne. Ba ne, uz po jedenacte jsem byla v katedrale. A dobre jsem udelala. I s hodinovym predstihem jsem byla jedna z poslednich, na niz zbylo misto k sezeni. Katedrala doslova praskala ve svech. Nejprve pred nas predstoupila starsi jeptiska, ktera nas hlubokym hlasem zadala o ticho. Pote nas zacala ucit zacatky dvou nabozenskych pisni. Prekvapilo me, ze zpivala skolenym hlasem, ktery chvilemi vubec neznel jako alt (jak by se dalo podle jejiho mluveneho slova ocekavat), ale jako sopran. Kdyz cela katedrala jakztakz spravne zpivala, zacala mse samotna. Na uvod knezi vyjmenoval vsechny poutniky, kteri v uplynulem tydnu dosli do Santiaga, a to bud spanelsky, nemecky nebo anglicky - proste v jazyce, o kterem si myslel, ze je danemu narodu nejblizsi. Vzdy to uvadel v tomto poradi: narodnost, kolik lidi doslo a odkud sli. Byla tam i jedna za Ceskou republiku (neboli Zuzka), coz rekl anglicko-spanelsky: "one from Republica Checa". Potom uz se pokracovalo jenom ve spanelstine, takze jsem spise jen tusila, o cem knezi mluvi, nez ze bych tomu vylozene rozumnela. Moje dojmy jsou vsak po dnesku vyrazne lepsi nez po vcerejsku. Preci jen ta poutnicka mse ma neco do sebe.
Nejvic me zaujalo rozhoupani obrovskeho sedmdesatikiloveho kadidla na zaver. Je potreba osm muzu, aby ho uvedli do pohybu a v pohybu udrzeli. Jeste pred msi jsem premyslela, kudy se bude kadidlo pohybovat. Katedrala ma totiz dve lode nebo jak to spravne rict - proste dva na sebe kolme prostory - jeden vodorovne s hlavnim oltarem a druhy kolmo na nej. Podle tvaru kladky jsem usoudila, ze se kadidlo nebude houpat smerem k hlavnimu oltari, ale kolmo k nemu, proto jsem se posadila prave do techto kolmych lavic. A opravdu. Svistelo nam to nad hlavami az ke stropu a zpet, ze jsem radsi nepomyslela, co by se stalo, kdyby se kadidlo utrhlo ... (coz uz se v minulosti stalo a vyletelo ven z katedraly). Nastesti ne dnes. Dnes to byla nadhera, u ktere me mrazilo. Rozhodnuta zdolat leseni jsem se po msi protlacila k sose panny Marie a svou ruku prostrcila skrz sochy se dotkla, stejne jako jsem po chvili venovala euro a zapalila elektronickou svicku. Preci jen se tu maji dit zazraky, tak se o ne nechci pripravit :-) Kdyz jsem vhodila do "svickarny" jedno euro, rozsvitily se najednou hned tri svicky. Hm... ze by to neco znamenalo? Slecna, ktera sla hned po me a take vhodila jedno euro, rozsvitila jen jednu svicku. Cim to bude? Nevim.
Pote jsem se prochazela ulickami stareho mesta. Stale prselo a stale nemam destnik. Mam vlastne uplne stejnou zkusenost jako Nicolas Crane, kdyz sel Pesky napric Evropou. Narozdil od nej jsem ale nenavstivila tovarnu na destniky. Preci jen uz zitra letim domu, tak to tu nejak bez destniku vydrzim. Schovana ve sve temer nepromokave bunde tedy objevuji Santiago. Kdyz zacne vic prset, schovam se na chvili do nejakeho obchudku se suvenyry, kterych tu je plno, abych po chvili zase pokracovala dal. Najednou uslysim hrat zivou hudbu. Narozdil od mnoha "fidlalku", ktere tu slysim, je toto fakt dobre. Ze by zase orchestr? Jdu podle sluchu, ktery me privadi na namesti Praza da Quintana. Jake to prekvapeni, ze vsechny ty libe zvuky jdou pouze od jednoho kytaristy. Hm, podle toho, co jsem zdalky slysela, jsem si myslela, ze to hraji nejmene dva lide. Zdalky ho pozoruju. Hraje absolutne vyborne. Dokonce tak vyborne, ze i pres velkou zimu usedam na zahradku do jedne kavarny na namesti blizko nej a posloucham. Nastesti je nademnou slunecnik, ktery dnes slouzi jako ochrana pred destem, jinak bych byla uplne promocena. On hraje v podloubi, takze na nej neprsi. Davam si Tarta de Santiago (dort Santiago, na nemz je udelalana sipka jakozto symbol Camino de Santiago) a cafe con leche. Dort je strasne sladky, ale nevadi. Posloucham a posloucham a nemuzu se od toho muzikanta odtrhnout. Hraje melodie zname i mene zname, vsechny v jazzove uprave. "Kez by jeste zahral jeste Tears in Heaven", pomyslim si. Ta pisnicka mi totiz huci v hlave uz nekolik dni. A on jakoby mi videl do hlavy zacina hrat starou znamou Claptonovku Tears in Heaven. Sedim tam a posloucham ho asi dve hodiny. Musi ho uz bolet prsty, ale stale hraje.
Vedle sebe ma kufr s cedecky. Urcite si nejake koupim, to jsem vedela hned jak jsem prisla na namesti. Jdu k nemu. Prestava hrat a rika mi: "Jsi muzikantka, ze?" "Jo, jak jsi to poznal?" "Podle toho, jak reagujes", odpovida. Prohlizim si cedecka, ma jich pet druhu. "Ktere je nejlepsi?", ptam se. "Vsechny jsou nejlepsi", odpovida. Ctu si nazvy pisni, vsechny je znam. Jen nazvy pisnicek na jednom CD mi nic nerikaji. "Co to je?", ptam se. "To je moje vlastni tvorba", odpovida. Je to Brazilec, ktery pred 15 lety prijel do Spanelska studovat kompozici. Rika si "Jazzman en Santiago" a hraje v cerne masce s obrovskymi cervenymi rty a v bilem klobouku, aby vypadal jako cernoch. Podle rukou vsak poznate, ze te cernoch neni. Image je vsak zejmena z dalky dokonala. Premyslim, ktere CD si koupim. On mi prehrava ukazky pisni a vzdy kdyz mu reknu nazev pisne, kterou hraje, zacne hrat dalsi. Na jednom z jeho CD je i Gershwinuv Summertime. Bezdeky zacinam zpivat:
"Summertime and the livin` is easy,
fish are jumpin` and the cotton is high.
Oh, your dady` s rich and your mother` s good looking,
so hush little baby don` t you cry ..."
On se pridava a cela pisen v nasem podani zni na namesti hned v nekolika jazzovych variacich. Jednu sloku zazpivam i cesky:
"Leta zar, zivot zda se hned krasny ...".
Je to famozni. Menime si kontakty. Sice je ze Spanelska a ja z CR, ale co kdyby ... Kupuju si tri jeho cedecka a on mi jako hudebnici dela slusnou cenu. Bohuzel tady v Santiagu neni moc summertime, je jen 15 stupnu a prsi. V hudebni euforii se odchazim zahrat do hotelu.
Lepsi tecku na zaver tohoto meho "spanelskeho vyletu" jsem si snad ani nemohla prat.
