A Coruñu opoustim za destiveho pocasi a teploty 16 stupnu. Po odcheckovani z hotelu mam pokuseni se jit jeste na chvilku projit na plaz, ale jen co prejdu silnici, spusti se takovy lijak, ze jsem rada, ze jeste jakztakz sucha dobiham do naproti stojiciho taxiku. "Estacion de tren", rekla jsem s takovou jistotou, ze taxikar nezapochyboval, ze nejsem spanelsky nemluvici!
Poprve pri presunech v ramci Spanelska nemam jizdenku koupenou dopredu. Podle stranek www.renfe.es jede totiz do Santiaga vlak kazdou hodinu, takze proc bych se dopredu zavazovala koupi listku na urcity cas, kdyz bych se svou povahou ten který vlak taky nemusela stihnout.
Z nadrazi jsem unesena. Je to krasne velke ciste a prehledne nadrazi. Kupuji si listek, jede mi to z nastupiste c. 2 za 22 min. Vlak uz tam stoji. Jeste si prohlizim nadrazi. Ve vsech cekarnach je zona wifi, fakt super. A samotny vlak je taky super. Cisty, pohodlny a dokonce jsou tu automaty na vodu a mensi ñamky (susenky, bramburky apod.). No fakt koukam. Zacina mi byt lito, ze tim vlakem pojedu jen 39 minut. Ani se nedivim, ze je uplne plny, kdyz je tak hezky. Kvalitou mi propomina ty nejlepší eurocity vlaky u nas. Jinymi slovy, je to lepsi nez ty nejlepsi vlaky u nas, a to mam obycejnou turistickou tridu v osobnim vlaku!
Cilovou stanici tohoto spoje je Vigo. Ne ten carodej z Arabely, ale tzv. "olivove mesto" lezici v Galicii. Krome toho, ze se jedna o dulezity pristav je to i nejvetsi mesto v Galicii (cca 300 tis. obyvatel). Ja vsak budu vystupovat mnohem drive.
Pruvodci prichazi asi minutu pote, co jsme vyjeli. Listek mi opet cvaka temi obycejnymi klestickami, se kterymi jsem si hrala jako mala (tedy podobnymi - viz kapitola z 3. 6. - Saint Jean Pied de Port). Odjizdime na minutu presne. Z reproduktoru se ozve uvitaci povidani a hlaseni dalsich stanic, a to jak spanelsky, tak anglicky. Najednou mi ta anglictina prijde zbytecna. Uz jsem si totiz zvykla na souslovi: "proxima parada" a "proxima estacion".
Krajina je hodne lesnata, kopcovita, podobne jako u nas podhuri hor či hory samotné. Projizdime mnoha tunely, a to pekne dlouhymi. Uz zacinam chapat, proc autobusu cesta z A Coruna do Santiaga trva dvakrat tak dlouho nez vlaku, nema totiz tunely. A taky nejede tak rychle. Na obrazovce ve vagonu je totiz i ukazatel rychlosti jizdy vlaku. Vetsinou na nem bylo 155 - 160 km/h.
Ctvrtou zastavkou je Santiago de Compostela, kde vystupuji. Stale prsi. Ptam se na informacich na mapu mesta. Nemaji, pry ze mi ji daji v informacnim centru u katedraly. No jo, ale kudy tam? Na prvni pohled je to velke mesto. Vzdyt je to take hlavni mesto Galicie a jak se pozdeji dozvidam, uz od roku 1982. Zaujima plochu 223 kilometru ctverecnich a bydli zde bezmala 100 tis. obyvatel. Hledani hotelu bez mapy by tedy podobne jako v A Coruña bylo hledanim jehly v kupce sena. Nejrozumnejsi je tedy vzit do hotelu taxi. Strasne leje, takze kazdy, kdo mohl, vytahl auto. Je zacpa, taxikar se omlouva a taxametr vypina mnohem drive, nez jsme na miste - tj. pred hotelem Eurostars Araguaney. Kdyz me hotelovy poslicek uvadi do pokoje, fakt koukam. Po tydnu ve trihvezdickovem hotelu jsem z tohoto petihvezdickoveho absolutne unesena. Rozhodla jsem se na zaver doprat si neco lepsiho, a ted vidim, ze toto byla dobra volba. Jsem unesena hlavne z velikosti pokoje (40 m2), zupanu a backurek. A taky z obrovske kingbed (220 cm na sirku, to se v ni sama ztratim :-)).
Co bych to byla za (ex)poutnika, kdyby me prvni kroky v Santiagu nevedly k proslule katedrale, tedy k cilu vsech poutniku. No ... jenze jake to pro me zklamani, kdyz jsem uvnitr. A myslim, ze to neni jen tim, ze jsem az sem nedosla pesky. Katedrala je precpana lidmi, ale uplne totalne, je to tu jak na Vaclavaku. Kdyz si chcete prohlednout tu kterou kapli, jsou zde semafory jak pro auta: zelena - ano, muzes pokracovat, cervena - ne, tam nechod. Pokud si chcete zapalit svicku, muzete jen elektronickou!, a to za 1 EURO a nebo 10 centu (tech 10 centu ale jen v hodne zapadlych kaplickach katedraly, jinak je to 10x drazsi). Hlavne, ze jsou vsude napisy: "silencio". V tomto mnozstvi lidi ale ticho udrzet nelze. Jdu si na chvili sednout pred hlavni oltar v nadeji, ze zde bude vetsi klid. Opak je pravdou. Nahrne se vedle me skolni vylet a je po meditaci. Popochazim tedy dal - k sose panny Marie. Pry kdyz se dotknete jejich nohou, splni se Vam prani. Smula. Socha je schovana za lesenim, prave ji opravuji. Z katedraly jsem tedy skutecne zklamana. No ale jeste uplne nehazim flintu do zita, treba se ve mne neco hne zitra, kdyz uvidim poutnickou msi. Zatim mam z katedraly jen vylozene negativni komercni dojmy.
O co vice me zklamala katedrala, o to vice me potesil turisticky vlacek. Jak malo nekdy staci :-) Oproti Burgosu (viz kapitola z 16. 6. - Burgos II aneb Pisen o Cidovi) byl bily a dlouhatansky. Misto Zuzky vedle me sedel nejaky Japonec, ktery si vsechno fotil. Koho mi to jen pripomina? :-) Bohuzel ale kvuli rozbitemu fotacku fotit nemuzu, jen obcas neco z telefonu (ale to fakt neni ono). Vlacek nas vozi 45 minut po Santiagu a krosi si to pekne rychle. V porovnani se skutecnym renfe ale nema stabilni koleje ani podvozek, jezdi po silnici a chvilemi i po chodniku, takze misty mam dost velky strach, ze nas nekde vyklopi. Zivy pruvodce nam spanelsky a anglicky rika, co prave vidime. Hm, je to fakt velke mesto. Aspon jsem dnes videla, kam se stoji za to zitra podivat.
Kdyz nas vlacek opet vysadil u katedraly, jdu jeste rychle dovnitr. Je mse, ale ne poutnicka. Jinym vychodem vychazim ven a na Praza das Praterias je spousta hudebniku tvoricich orchestr. Hraji vaznou hudbu. Je to vynikajici. Bohuzel, po dvou skladbach, ktere jsem si vyslechla, se spustil silny lijak (jsme holt v Galicii a destnik stale nemam), takze nejen divaci, ale i hudebnici se utikali schovat. Je kolem devate, utikam tedy schoulena ve sve bunde do hotelu. Cestou si v pekarstvi kupuju tortilla sendvic a neco sladkeho na zub, v supermercadu moje oblibene vody a dzusy Aquarius (pro Vodnare jako stvorene :-)) a bezim si uzit svuj ***** pokoj.
