Po druhe noci v hotelu F&G jsme se probouzime vyspale do ruzova (uz druha noc nerusena chrapanim zejmena Italu ci Americanek). Uzivame si i to, ze nas nikdo nevyhani rano pryc (jako je tomu v albergues) a vyrazime z hotelu az kolem 9.30 h (check out mel byt do 12 h, tak z tohoto pohledu to je jeste brzy :-). Par metru od hotelu se k nam pridava nejaky Spanel - domorodec a vypravi nam, ze na dalsim namesti v Logroñu se dnes dava v ramci fiesty San Barnabe na pocest poutniku ve snaze uctit stredovekou tradici (tj. ze poutnikum se nema odeprit chleb ani voda), jidlo zdarma. Jde kus s nami a ukazuje nam, jak pred kostelem na zemi je namalovana cela cesta - Camino de Santiago. "Ze by nas osobni pruvodce?", rikame si. Na dalsim namesti uz je velika fronta na jidlo - davaji ho totiz dnes zdarma nejen poutnikum, ale vsem kolemjdoucim.
V provincii La Rioja bohuzel poutnicke znacky nejsou zdaleka tak prehledne jako v provincii Navarra, takze jeste ve meste se musime dvakrat ptat, kudy dal. Policia Municipal nam vzdy ochotne ukaze cestu. Pote, kdy se konecne vymotame z mesta jdeme celkem dlouho po betonovem chodnicku lemovanem stromoradim, kde potkavame davy lidi. Nekteri behaji, nekteri se jen tak prochazeji, nekteri venci psy. Jdeme uz skoro hodinu po tomto chodnicku a davy lidi - zejmena sportovcu - neustavaji. Nechapeme proc. Kam Ti vsichni Ti lide proboha jdou? Predbiha nas celkem dost bezcu. To nechapu - jak mohou behat po betonu, vzdyt to je smrtak pro klouby. Vzpominam na naseho basketoveho trenera, jak jsme s nim vzdycky chodily (my holky z basketu) behat do lesa a nebo na travu. Dokonce i kdyz jsme behaly na stadionu okruhy na antuce, rikal nam, at z drahy sebehneme na travu a bezime po ni. Tehdy jsem nechapala proc, dnes uz to velmi presne vim. Jak clovek starne, zacina toto vsechno na sobe citit. Betonovy chodnicek by byl super na brusle nebo na kolo, ale na behani? To myslim ne a snazim se jit po trave podel chodnicku, abych setrila sve kotniky.
Asi po 5 - 6 km cesty po betonovem chodnicku jsme pochopily, kam vsichni ti lide jdou. "K Machaci", rikame si. Vidime pred sebou jezero Grajera. Da se v nem koupat, kolem je spousta mist na piknik a grilovani, detska hriste. Jen parnik tu nejezdi. Fotime se se Zuzkou (foto prikladame) a stoupame dal nad Logroño smerem k vesnicce Navarrete. "Jaktoze Navarrete neni v Navarre", rikame si, tam by se to preci podle nazvu hodilo vic. Cesta uz neni tak hezka jako "k Machaci", ale vede podel dalnice A12. V Navarrete svacime a potkavame skupinku 9 Italu, s nimiz potom pujdeme dal. Italove jdou do kostela, tak se jdeme podivat s nimi. A koukame - oltar je cely ze zlata (nebo to tak aspon vypada). Hm... kolik asi obeti cirkve vystavba takto honosneho oltare i celeho kostela stala.
Dal pokracujeme nekolik kilometru po silnici, nic moc. Za chvili projdeme mezi vinicemi a pak nastava skutecny "relax podel D1", aneb relax podel A12. Cesta vede nekolik km po chodnicku vedle dalnice. Peknej opruz. A jeste vetsi opruz je dnesni pocasi. Rano jsme vysly v dlouhych kalhotach, pak jsme se svlekly do kratkych a po 20 minutach, co jsme byly v kratasech a namazane kremem na opalovani, zacalo lit. Nastesti jsme byly blizko dalnicniho mostu, pod ktery jsme se i se skupinkou Italu schovaly, nez prehanka presla. Az do vesnice Ventosa jsem ale sla v poncu a kratasech a jak tak foukal vitr, vypadalo to, ze mam jen ponco a batoh, nebot moje kratke kratasy nebyly vubec videt. Ted sedime ve Ventose v baru na kave a za chvilku vyrazime dal smer Najera, kam to mame jeste cca 11 km.
Tak uz vime, jak chutna spanelsky dest. Studena fronta, ktera v minulych dnech zuzovala stredni Evropu, dorazila na sever Spanelska. Uz kdyz jsme vychazely z baru ve vesnicce Ventosa, vypadalo to na dest. Snad i diky pisnicce: "Slunicko, slunicko, popojdi malicko . . ." s nami slunicko asi 4 km jeste slo. Dal uz nase pisnicka nestacila a prselo az do Najery. Kalhoty jsem mela behem chvilky promocene od pulky stehen az dolu a zacala jsem litovat, ze jsem neinvestovala do nepromokavych.
Kdyz nam bylo nejhur, projel kolem nas Heineken. Zuzka se postavila k silnici se slovy: "Jedno pivo, prosim." Prestoze nas ridic nemohl slyset, volam za autem: "Una cerveza, por favor!" a se zachvatem smichu dochazime konecne do Najery.
Neni to hezke mesto. A kdyz uz mame asi po pul hodine chuze pocit, ze jsme ho cele prosly, konecne se pred nami za mostem pres reku Najerillu objevi hhistoricke centrum. Albergue je nevalne povesti, navic kolem pul osme vecer uz bude urcite plna, tak hledame jine ubytovani. Nemuzeme nic najit, jen zavreny hotel. Ptame se tedy v lekarne a posilaji nas do hostelu do takove zastrcene ulicky, coz bychom bez jejich rady jen tezko nasly. V hostelu na nas vysel krasny modry pokoj s velkymi okny. Venku stale chcije a chcije, jak Na samote u lesa. V noci, kdyz jsem se na chvilku probudila, jsem oknem v modrem pokoji videla hvezdy. V ten moment jsem si prala jedine: "Kéž by jasná obloha vydržela až do rána...".
