Proč tenkrát nevzal jsi mě do náručí?
Proč svíraly mě pouze Tvoje oči?
Propadlí lásce až do morku kostí,
báli jsme se, že nám osud neodpustí.

Otazníky kolem nás jen hemžily se,
svědomí zavelelo: "Vzpamatuj se"!
Srdce v očekávání nedalo spát.
Čí hudbu zítra nechám si hrát?

Tvůj úsměv, tvý oči mě svazují dál,
přesto ale nedopustím, abys byl král.
Růžový půlměsíc visí nad obzorem,
ten mi snad napoví, jak dát Ti sbohem.